Kulturní památkou byl prohlášen Ministerstvem kultury České republiky ke dni 4. 8. 1995, tedy již podle tzv. památkového zákona – zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Jeho jedinečné číslo v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky je 10814/7-8646.
Typický předměstský dům se zachovanou barokní půdorysnou dispozicí a členěním fasády, postavený na konci 18. století. Jedná se o přízemní, samostatně stojící dům obdélného půdorysu s podezdívkou. Vstupní průčelí je v ose prolomeno pravoúhlým vchodem, dveře jsou nad jedním schodem jednokřídlové, v líci klasovitě pobité. Nad dveřmi je umístěn silný dřevěný rám a nad ním pravoúhlý světlík. Po obou stranách vchodu je po dvou okenních osách s pravoúhlými dvojitými okny v líci fasády. Okna jsou truhlářsky členěná. Jedna okenní osa je i v bočním průčelí. V interiéru domu jsou okna i dveře valeně zaklenuta. Krov spočívající na pozednici je pohledově nezakrytý, střecha je valbová, kryta asfaltovou lepenkou, pod níž je dochována šindelová krytina. Zdivo je smíšené – lomový kámen, pálená i nepálená cihla.
Dům je posledním zástupcem předměstské architektury ve svérázné enklávě „Holajka“, která vznikla zřejmě jako osada zaměstnanců holešovského zámku, případně velkostatku, pravděpodobně po polovině 18. století. Původně byl její vznik kladen do souvislosti s násilným usazením části odbojných Valachů po potlačení jejich povstání hrabětem Janem z Rottalu v roce 1644, který se stal v roce 1650 vlastníkem holešovského panství. Novější výzkumy tuto verzi vyvrátily, osazování tohoto ještě v polovině 18. století volného prostranství má spojitost zřejmě až s rozvojem šlechtického podnikání ve vlastním režijním velkostatku, nejdříve tedy za Františka Antonína z Rottalu (zemřelého roku 1762). V každém případě se až do poloviny 20. století zachovala určitá odlišnost zdejší lokality oproti zbytku města – převažoval (doposud fragmentálně zachovaný) její venkovský ráz, rovněž nářečí místních obyvatel neslo podstatně výraznější stopy valaštiny než smíšené nářečí holešovské, s velmi výraznou, měkkou souhláskou „l“. (Ostatní Holešováci povolávali na místní obyvatele: „Na Hoĺajce pĺuskĺa ĺampa do keĺu,“ nebo „Ĺépni ho, ĺépni ho, po téj hoĺéj hĺavě!“) Název Holajka je odvozován od výrazu „holý“, ve smyslu „chudobný“, zdejší obyvatelé patřili až do první poloviny 20. století mezi nejchudší ve městě.
Hodnocení článku: 
24.1.2019 07:53
