Etnograf, folklorista, pedagog a skvělý vypravěč Dr. Jiří Jilík není holešovským zájemcům o vlastivědu neznámou osobou. V loňském roce měl ve zcela zaplněné Sala terreně holešovského zámku přednášku o fenoménu „bohyň“ ze Žítkové. Také letos se uvolil navštívit Holešov, tentokrát s literárním posezením nad tajuplným a záhadným zvykem, který je prohlášen za součást Světového nehmotného dědictví UNESCO – jízdou králů a to v čítárně Městské knihovny. Letošní přednáška Dr. Jilíka nebyla zdaleka tak navštívená jako ta o „bohyních“ – snad proto, že žítkovské „bohyně“ se staly v posledních letech určitou mainstreamovou módou, ale byla to škoda těch, kteří nepřišli, protože Jilíkova přednáška byla neméně strhující, originální a svým způsobem ještě zajímavější a objevnější, než ta o „bohyních“.
Obecně sice asi všichni něco o jízdě králů víme – víme, že se koná na Slovácku (hlavním centrem a jediným místem, kde tato tradice vydržela i během komunistické éry je Vlčnov, ale jízda králů se konávala a opět znovu koná i v některých obcích na Hané, kde má určitý vztah k hanácké hlavní pověsti o králi Ječmínkovi) a že skupina mládenců na koních doprovází chlapce (nyní je to dítě – mezi 10 – 14 lety, před sto lety to byl zhruba osmnáctiletý mládenec), oblečeného v ženských šatech – slavnostním ženském kroji – s obličejem zakrytým pentlemi a s růží v ústech. Ale jízda králů má svá pevná pravidla. Dr. Jilík na začátek přednášky promítl krátký dokumentární film o jízdě králů, který svým originálním způsobem komentoval a potom už sršel informacemi, vlastními zážitky a vzpomínkami, které prokládal četbou ze základních literárních děl, o jízdě králů pojednávajících. Dozvěděli jsme se tak, že král je celý rok vybírán a jeho rodiče jsou žádáni o povolení, aby mohl „kralovat“. Je představován celé vesnici, účastní se před jízdou mše sv. a poté je obřadně oblečen do bílého ženského slavnostního kroje, posazen na koně, kterého vedou dva jeho pobočníci – mládenci rovněž na koních, s tasenými šavlemi. V dřívějších dobách král kromě držení růže v ústech (aby nepromluvil) musel držet ruce v bok a nesměl se dotknout koně - musel se tedy spolehnout na své pobočníky, kteří drželi opratě jeho koně. Před a za králem s pobočníky jede na koních jeho družina – legruti, jejíž členové slouží jako heroldi – vyvolávači – informující obyvatele o tom, co se děje a jiní vybírající „výpalné“ – peníze, které slouží k úhradě velkých nákladů, spojených s jízdou i potraviny, kterými se družina občerstvuje.
Tradice jízdy králů byla skoro zničena za minulého režimu. Ten na jednu stranu sice navenek podporoval „lidové zvyky“, na druhou stranu mu ale vadilo náboženské zaměření. Velkým věcným problémem byl také v době kolektivizace a motorizace zemědělství nedostatek koní – družina musela mít přes dvacet jezdců (přičemž král musel jet vždy na bílém koni), ale po zavedení traktorů se nedařilo dát dohromady tolik zvířat. Je velkou zásluhou Vlčnovjanů, že jednak odolali tlaku komunistů a jízdu zachovali, jednak organizačně, různými zápůjčkami a podporou soukromých chovatelů vždy zajistili potřebný počet koní.
Zatímco nyní se z jízdy stává spíš turistická atrakce a tudíž je konána v různých dnech (pravidelně o víkendu), v dřívější době, kdy striktně platil termín svatodušního pondělí, se jízdy z jednotlivých vesnic často potkávaly a tu docházelo k soubojům –jednak obřadním, kdy vybraní silní mládenci z každé družiny se spolu na koních přetahovali zaklesnutými ukazováčky a ten, kdo první z koně spadl prohrál a jeho král byl zajat (a propuštěn až za výkupné v podobě pohoštění), jednak ale i ke standardním bitkám, kdy se jedna skupina snažila zajmout krále skupiny druhé a občas docházelo ke zranění či dokonce i k zabití!
Původ a velká, formální symbolika jízdy králů jsou dodnes záhadou. První zprávy o tomto zvyku pocházejí až z 19. století, vědci ale předpokládají, že se jedná o zvyk, sahající snad až do pravěku, o určitý inicializační obřad, v rámci kterého se z chlapců (legruti jsou většinou jednoho ročníku narození) stávají muži, pokud obstojí ve zkoušce jízdy na koni, veřejné prezentace či souboje s jízdami ostatních vesnic. Stejně tajemnou zůstává postava krále – tu vysvětluje lidová tradice vzpomínkou na uherského krále Matyáše Korvína, který po prohrané bitvě s poděbradskými vojsky u Bílovic prchal v přestrojení za ženu se svou družinou z Moravy do věrných Uher.
Ale jistotu samozřejmě nemáme a zcela ojedinělý a mimořádný zvyk – tradice – bude ještě po generace provokovat naši fantazii a také reprezentovat moravský folklor na celém světě.
Díky pane doktore, odpoledne s Vámi jsme si opravdu užili!
Karel Bartošek
foto Irena Železná
Hodnocení článku: 
24.5.2019
