Letošní 21. srpen – sobota – byl slunečný, klidný až ospalý den pozdního léta. Spíš ti starší si možná vzpomenuli, že 21. srpen před 53 lety (byla to středa), v roce 1968, byl rovněž slunečný. O klidu se ale nedalo mluvit. Od noci proudily Holešovem obrněné automobily, tanky, vojenské náklaďáky sovětské armády, plné vyděšených, nervózních, uboze vystrojených vojáků. Pro několik stovek mladých mužů v holešovských kasárnách, kde sídlil 7. pluk zvláštního určení – výsadkáři – ten den začalo několikadenní martyrium, během něhož byli neustále v akutním ohrožení života a kdy museli neustále osvědčovat až šílenou odvahu a odhodlání. Ty příběhy jsou už snad stokrát popsané – holešovská posádka jako jediná v našem státě nevpustila do kasáren sovětskou armádu. Výsadkáři neuhnuli, i když na ně mířily hlavně tanků, kulometů a samopalů. Sami se přichystali k obraně, prováděli intenzivní zpravodajskou činnost a dokonce třetí rota pluku – slavná rota C – se ukryla se zbraněmi v nedalekých lesích, aby případně plnila úkoly při obraně města i tehdejších ústavních činitelů.
Za svou odvahu, odhodlání a ochotu sebeobětování byli holešovští výsadkáři posrpnovým režimem náležitě „odměněni“ – pluk byl rozpuštěn, vojáci z povolání byli perzekvováni, vojáci základní služby měli rovněž „černý puntík“ ve svých kádrových materiálech. Až po roce 1989 se mohlo začít o jejich činech mluvit a vznikly i kluby výsadkových veteránů. Ti holešovští zavedli pěknou tradici – každý rok, 21. srpna, se v holešovském farním kostele Nanebevzetí Panny Marie slouží „výsadkářská“ mše sv. za zemřelé i živé účastníky těchto událostí. I letos se výsadkáři sešli v 9,00 hodin. K hlavnímu oltáři napochodovali praporečníci se zástavou pluku. Mši svatou celebroval holešovský děkan a farář Jerzy Walczak. Několikrát připomenul tuto „vzpouru“ holešovské posádky. Ve svém kázání se věnoval deficitu autority. Autoritu v současnosti často nemají rodiče u svých dětí, učitelé u svých žáků a studentů, ani vládní představitelé u svých občanů. Jak obrovskou autoritu museli mít velitelé holešovských výsadkářů, když tito kluci ochotně riskovali svůj život tváří v tvář obrovské přesile okupantů, připraveným bez mrknutí oka zabíjet. Tehdy tedy nebyl problém s deficitem autority. V současné době je alespoň pro křesťany tou nejvyšší autoritou, ke které je možno se obrátit, Bůh.
Výsadkářské mše sv. se mimo jiných zúčastnil i mimořádně milý host – pplk. Jaroslav Štross, velitel oné roty C, která zaujala bojové pozice nad Holešovem a byla ze všech částí pluku nejvíce postižena normalizačním režimem. Za město Holešov se mše sv. zúčastnil místostarosta Pavel Karhan s chotí, krásný varhanní a pěvecký doprovod obřadu zajistila Dagmar Bartošková. Na závěr mše zatroubil výsadkářský trubač večerku všem zemřelým kamarádům. Na druhou stranu je nutno konstatovat, že i když vzhledem k přece jen pokročilému věku zbývá výsadkových veteránů stále méně, výsadkářské mše sv. se jich účastní každoročně stále více. Vzniká tak bezpochyby krásná tradice.
A na závěr postřeh jednoho pamětníka oněch událostí, aktualizovaný současným děním v Afghánistánu: „Pokud někdo tvrdí, jak bylo působení vojsk NATO v Afghánistánu zločinnou okupací, zatímco Rusové nám v roce 1968 poskytli „přátelskou pomoc“, ze lži ho usvědčuje to, že tisíce Afgánců se po odchodu vojsk NATO zoufale snaží dostat pryč ze země, zatímco když ruská armáda od nás odcházela po roce 1989, nenašel se nikdo, kdy by se s ní chtěl dostat pryč od nás.“
Karel Bartošek
foto Milena Machálková
Hodnocení článku: 
23.8.2021
