Že jsou hudebně-dramatické počiny Vlaďky Dvořákové vždycky skvělým zážitkem, je zřejmé už řadu let. Dramatizace Šumaře na střeše (Pohlednice z Anatěvky) v její režii byla snad nejlepší inscenací v historii D6K, loňské představení Adoptované princezny s dětmi z dramatického oboru holešovské ZUŠ na Festivalu židovské kultury bylo šokem z bezprostřední improvizace malých herců. Přesto (nebo právě proto) v sala terreně holešovského zámku provedená hudebně-dramatická koláž Mozartův Sen o radosti z hudby byla naprostým zjevením. V překrásné synergii se projevilo Dvořákové vyzrálé mistrovství při vedení dětských (školou povinných!!!) herců a zpěváků se současnou opravdu skvělou úrovní žáků Základní umělecké školy F.X.Richtera z jejích hudebních oborů a pěveckého oddělení a obdivuhodné nasazení a ochota učitelů ZUŠ podílet se na tomto projektu.
Volnou předlohou inscenace je stejnojmenné dílko korejské spisovatelky Pak Un-jong, která Mozarta objevila, když překládala sbírku jeho dopisů s názvem Mozartův první polibek a vytvořila tak první korejskou knihu pro děti. Ve zkratce se věnuje životu a dílu Wolfganga Amadea Mozarta. Zatímco Miloš Forman ve svém slavném filmu vyšel z předlohy Petera Schaffera, která staví na ve skutečnosti zřejmě neexistujícím, nebo podstatně mírnějším konfliktu Mozarta a Salieriho, pak Un-jong se věnuje naopak reálným konfliktům v Mozartově osobním životě, zejména v jeho rodině, kde starší Mozartova sestra Marie Anna byla minimálně stejně hudebně nadaná jako Wolfgang Amadeus, jen svou genialitu nemohla díky svému pohlaví uplatnit.
Ale zcela báječné bylo samo provedení, a to ve všech aspektech. Režisérce, scénáristce, choreografce, kostymérce, scénografce, maskérce a vlásenkářce Vlaďce Dvořákové se podařilo vytvořit vtipnými, nápaditými, originálními a přitom úspornými prostředky přesnou atmosféru doby, kdy se rokoko míchalo s klasicismem, doby plné hravosti (jaká je ostatně i většina Mozartovy hudby) a současně tajemství, citu pro detail i určité morbidnosti. Toho všeho bylo představení plné, navíc v dětském, nadšeném, spontánním a upřímném provedení o to autentičtěji působícím. Skvěle vedené děti si hrály, naplňovaly tedy Mozartovskou hravost, ale přitom tentokrát odvedly i perfektní práci, zvládaly role nejen herecky, ale pohybově, hudebně a pěvecky. Některé detaily byly přímo neodolatelné – „mužské“ paruky z plátů vaty, „dámské“ z nastříhaného barevného igelitu s látkovými „květy“, rudě namalované rty a na bílo napudrované tváře dětských herců, tu kraječka na zakončení nohavice kalhot, tu krajkové fiží…. Sladěné skupinky herců představujících jednotlivé typy postav včetně trojjediného Mozarta nejen působily mile, ale samozřejmě se tím vyřešilo zvládnutí většího objemu dost těžkého textu jeho rozdělením mezi několik protagonistů.
Naprostý obdiv potom zaslouží malé hudebnice a zpěvačky. Zejména dvě sopranistky a jedna altistka nejen zvládly sice zpěvné, ale přece jen obtížnější Mozartovské party, ale naprosto bravurně předvedly onu rokokově-klasicistní manýru pěveckého přednesu. Bylo to natolik autentické, že jejich zpěv vháněl slzy do očí.
Samozřejmě, opravdu malincí herci občas (ale opravdu jen občas) hůř artikulovali, výjimečně vypadl kousek textu či choreografická figura, ale i tyto drobné nedostatky byly nesmírně milé a dotvářely onu skvostnou autentickou atmosféru pozdně rokokové zábavy a nefalšované radosti z hudby.
Určitě nepřeháním, pokud jsem přesvědčen, že inscenace by vzbudila nadšení u publika velkých divadel v metropolích, tak nesmírně nápaditá, rozkošná, hravá a upřímná byla. Lze si jen přát, aby nezůstalo jen u premiéry – toto představení by opravdu mělo vidět mnohem, mnohem víc diváků (a nejen v Holešově), protože jeho účinek je léčebný. Je to nejen radost z hudby, ale i ze života!
Karel Bartošek
Foto Hana Helsnerová
Hodnocení článku: 
28.1.2022
