Letošní (druhé) oslavy 700. výročí povýšení Holešova na město začínaly ve dnech 5. a 6. května naněkolikrát. Ty počátky byly různé, jeden z nich byl ale jako výbuch supernovy. Spojení profesionální divadelnice, scénáristky a hudebnice Vlaďky Dvořákové s Divadlem 6. května a s dalšími holešovskými (a okolními) hudebníky, zpěváky a herci se ukázal jako mimořádně plodný a úspěšný už při nastudování zkrácené verze světoznámého muzikálu Šumaře na střeše, pod názvem Pohlednice z Anatěvky. Tehdy se zdálo, že z holešovských ochotníků a amatérských hudebníků a zpěváků už nemůže vzejít nic lepšího. Ha! Opět jsme se (jako vždy) mýlili. Nastudování revue „Když není Zuzana sama doma“, která je jakýmsi „výcucem“ třech semaforských „Zuzan“ (Zuzana je sama doma, Zuzana je zase sama doma a Zuzana není pro nikoho doma) přímo otřáslo všemi, kteří znají holešovské divadelníky. Pozor – to, co doslova propuklo v páteční večer 6. května (tedy v symbolický nomen omen Divadla 6. května) nebylo klasické ochotnické představení, ale přesně podle semaforských zásad volné komentované pásmo geniálních písniček S+Š, navíc ve formě pocty této autorské dvojici, která nastavila už před celými 60 lety (!!!!!!!!!) malým formám laťku, která dodnes nebyla ani částečně překonána.
Režisérce, scénáristce (a autorce výpravy) Vlaďce Dvořákové se podařilo jednak dostat z protagonistů doslova krev a takové výkony, ze kterých se točila hlava a navíc sehnat další účinkující, kteří představení doslova geniálně doplnili.
Představitelky hlavních rolí Martina Matelová, Ivona Vávrová a Šárka Topičová naprosto okouzlily nesmírně zábavnými, a přitom dobrými pěveckými a dokonce tanečními (!!!) výkony. Alena Směšná, důstojná to dáma, dostala svým výrazem a současně skvělým sólem na bicí obecenstvo do kolen. Skvělí zpěváci Petra Chudárková a Miroslav Dvořák (na konci představení v kouzelné „Matuškovské“ paruce) účinně pomáhali protagonistkám v provedení semaforských pecek. Orchestr ve složení Zdeněk Janiš, Milan Vávra a Laďa Pořízka byl důstojnou obdobou sextetu Ferdinanda Havlíka. A Petr Jurášek, „muž s trubkou“, který naprosto dokonale nahradil Rudolfa Jelínka (nejen) v hitu „Zdá se mi, že jsem motýl“, byl špičkový. A nezapomeňme na čtyři Helenky – dětské herečky a zejména zpěvačky Eva Darebníčková, Tereza Pospíšilová, Veronika Pospíšilová a Valerie Slatinská. Jejich pěvecká čísla byla jako zjevení z nebes - nezatížené předchozí výchovou naprosto dokonale zvládly semaforskou manýru „nepěveckého zpěvu“. Kdo někdy před desetiletími slyšel skutečné originální semaforské písničky (a třeba naživo, což se samozřejmě týká bohužel už jen starých lidí, jako je autor tohoto článku), ocitl se při jejich vystoupeních v suterénu budovy mezi Václavákem a Františkánskou zahradou, kde do devadesátých let Semafor sídlil.
Možná jsou lidé, kterým semaforská poetika už moc neříká. Ale D6K, jeho spolupracovníkům a Vlaďce Dvořákové se podařilo na chvíli tuto poetiku vrátit do naší současnosti. Bylo to zábavné, milé, poetické… a silné. A neuvěřitelné, co Holešováci dokážou udělat. Děkujeme a jen tak dál!!!
Karel Bartošek
foto Hana Helsnerová
Hodnocení článku: 
7.5.2022 00:26
