Město Holešov získalo před časem titul Filmová obec. Tím se otevřela spolupráce s filmovou kanceláří Zlín Film Office, a především šance k propagaci pro místní památky - mohou být využity v rámci filmových natáčení.
A tak se už stalo v průběhu letošního července: v zámku natáčela powermetalová kapela Almanac, kterou v roce 2015 založil skladatel a kytarista Victor Smolski. Na tvorbě videoklipu se podílel Marek Dobeš, který je scénáristou známého filmu Kajínek.
Marka Dobeše jsme se zeptali (nejen) na natáčení v Holešově.
Pokud vím, ještě nikdy jste netočil na Moravě. Co vás s britsko-německo-běloruskou skupinou ALMANAC svedlo do zámku Holešov, kde jste v létě točili videoklip?
Slovy Carla Gustava Junga synchronicita. Došlo k jejímu absolutnímu naplnění. Protože, jak jinak interpretovat události, které se odehrají v tomto pořadí: obdržíte zakázku natočit videoklip na budoucí titulní skladbu nového alba. Aniž byste slyšel jediný tón nebo znal text, napíšete scénář videoklipu, který pojednává o justiční vraždě manžela hlavní hrdinky příběhu. V té chvíli jsem neznal dokonce ani název budoucí desky, neměl jsem ani tušení, že se album bude jmenovat „Kingslayer“ a na obalu bude vyvedena královna vraždící panovníka. Takže, když jsem námět příběhu klipu posílal zakládajícímu členovi skupiny, geniálnímu kytaristovi a skladateli Victorovi Smolskému, byl jsem překvapen, že okamžitě souhlasil se vším, co jsem navrhoval. Prostě jsem se trefil. Záměk Holešov mi pak nabídla ředitelka Zlín Film Office Mgr. Magdaléna Hladká, které jsem svou vizi popsal. A v neposlední řadě výběr ovlivnila opět další z mnoha náhod – skupina hrála na vyhlášeném hudebním festivalu Masters of Rock ve Vizovicích, takže už den po koncertu mohla být od brzkého rána na lokaci k dispozici.
Věděl jste, jaká je historie prostor, které jste si na zámku vybral?
To pro mě byl šok. Jaká je pravděpodobnost, že si pro natáčení příběhu lásky a zrady nevědomky najdete místo, které nese jistou milostnou tragiku už ve své DNA. Poslední dědička zámku, hraběnka Barbora Wrbnová, se snažila svého milovaného, ale předčasně zesnulého manžela vyvolat na spiritistických seancích. Což se jí stalo osudným, protože komunistická moc její snahu využila a odsoudila ji na tři roky vězení za protistátní činnost. Tolik historie. Současnost se mi zapsala do paměti především obrovskou ochotou všech zodpovědných osob, počínaje místostarostou města Holešov, Ing. Radkem Doleželem, přes ředitele zámku pana Pavla Chmelíka, provozního, pana Jakuba Dorazína, až po kočího a majitele limuzíny mezi historickými kočáry, pana Karla Loučku. Všem kolegům filmařům mohu zámek vřele doporučit, je citlivě zrekonstruován a já jsem se snažil, abychom nic nepoškodili a vstřícnost kompenzovali zviditelněním města Holešova. Takže jsme například znak Holešova umístili za herce ve scénách se zasedáním soudního tribunálu.
Vy jste točil na více zajímavých místech. Mimo jiné jste v bývalé věznici pracoval na klipu s Lucií Bílou a Kamilem Střihavkou podporující váš film coby scenáristy – „Kajínek“. Jak se vám s Lucií pracovalo?
Videoklip se jmenuje „Samota“, a protože „Kajínek“ byl velký a očekávaný film, tak v klipu nemohl zpívat jen tak někdo. Navíc šlo o hudební motiv, který zakončuje celý příběh filmu. Byla čest, že jsem se mohl podílet na propagaci něčeho, co bylo pro režiséra a producenta „Kajínka“ Petra Jákla velmi důležité. Klip jsem se rozhodl natáčet ve stejném interiéru, kde jsme točili scény z vnitřní části věznice Mírov. Šlo o zrušené vězení v Mladé Boleslavi. Musím smeknout před Lucií Bílou, kterou jsme doslova celý den tyranizovali. Točilo se někdy koncem září, v nevytopené věznici byla strašlivá zima a my jsme navíc polili podlahu vodou, což je starý osvětlovačský trik – vodou a světlem politá chodba se pak krásně leskne. Lucii jsme nutili, aby chodila po chodbě tam a zpátky, zpívala a pořádně se do toho pokládala, a aby svůj zpěv skutečně prožívala. Při té práci nám vůbec nedošlo, že Lucie má dlouhé šaty, kterými prakticky po celou cestu tam i zpět vytírá podlahu chodby. Tudíž vždy na konci chodby, kam už naše kamera nedosáhla, si Lucie Bílá musela šaty nadzvednout a její asistentka jí je vyždímala. Přesto se nikdy nechovala jako namyšlená hvězda a ani nenaznačila, že bychom si to měli rozmyslet a naopak znovu a znovu interpretovala písničku. Se stejným nasazením pracovali všichni čtyři frontmani ze skupiny ALMANAC – sólový kytarista Victor Smolski, zpěváci Andy B. Franck a David Readman a zpěvačka Jeannette Marchewka. Už na Masters of Rock přijeli z koncertu, v sobotu odehráli vystoupení ve Vizovicích a v neděli jsme s nimi od rána do hluboké noci točili na zámku i v jeho zahradě. Samotné přesuny z patra do patra byly náročné a k tomu si připočítejme historické kostýmy, několikeré převlékání se i ostré pracovní tempo, při kterém jsme museli natočit za den to, co se obvykle točí dvakrát až třikrát tak dlouho.
Při natáčení klipu pro Olympic jste pracoval s naší nějvětší rockovou legendou Petrem Jandou, na klipu k filmu „Kajínek“ s pěveckou star Lucií Bílou, a když jste psal scénář filmu samotného, potkal jste se několikrát s Jiřím Kajínkem samotným. On je legenda svého druhu též. Jsou mezi nimi nějaké podobnosti?
Silné osobnosti mění svět. Díky jejich přítomnosti se dějí věci jinak, než za normálních okolností. Asi to má něco společného s průnikem fotonu štěrbinou. Před natáčením v průběhu pěti let, které jsem strávil nad scénářem, prostudoval jsem o Jiřím Kajínkovi stohy dokumentů - posudky psychiatrů, soudní spisy a setkal se lidmi, kteří ho znali. Také jsem si s ním dopisoval. Ale zásadní byly až návštěvy ve vězení, kde jsme s ním jeho případ konzultovali během mnohahodinových seancí. Kdybych to měl shrnout, to nejzákladnější na Jiřím je jeho nezlomnost. Síla jeho vnitřního nastavení, která mu umožňuje, aby i po deseti letech vězení vtipkoval a byl svůj, aby ho vězení nezlomilo a nezměnilo. Právě tohle člověk očekává, když sleduje film o nějakém vězni: čeká, že ho najde nezlomeného, vždy rozhodnutého utéct a bojovat za svoje očištění. V to člověk jako divák doufá, a Jiří Kajínek takový prostě je. Proto jsem ani na sekundu nepochyboval, že pokud se dostane jednoho dne na svobodu, zcela bez problémů se začlení do fungování současného světa, i když mu bylo dovoleno projít do něj štěrbinou až po tak dlouhých letech.
Natočil jste dva kultovní komediální horory. Krátkometrážní „Byl jsem mladistvým intelektuálem“ a celovečerní „Choking Hazard“. Proč se u nás točí tak málo žánrových filmů?
Chybí podpora. Kdybych s jejich scénáři přišel na Fond kinematografie a řekl: „Dobrý den, já chci natočit zombie komedii o hledání smyslu života, potřeboval bych aspoň dva miliony,“ tak mě nejspíš shodí ze schodů. Na „Choking Hazard“ jsme se Štěpánem Kopřivou vydělávali psaním scénářů „Místa nahoře“ a spousta herců ,včetně Jaroslava Duška, Honzy Dolanského a Dády Patrasové, v něm hrála za jednu korunu. Donkichotů, kteří by šli do takové anabáze, ale u nás moc není.
Při natáčení výjimečných filmů a klipů musí jistě docházet k mnoha výjimečným situacím. Které vám nesilněji utkvěly v mysli?
Asi to byl hlavně „Choking Hazard“. Můj první celovečerní film. Navíc jsme v něm chtěli mít Jaroslava Duška, Jana Dolanského, Ondřeje Neffa a v menší cameo roli samotnou Dagmar „Dádu“ Patrasovou. V mnohém jsme se jim museli – samozřejmě s vděčností a rádi – přizpůsobit, protože jak Jaroslav Dušek, tak Jan Dolanský, byli v divadle hodně vytížení. Padlo rozhodnutí natáčet přes noc. Navíc točit zombii komedii v noci, to si myslím, je příznačný čas pro tento žánr. Samozřejmě to někdy přinášelo situace, které jsou pro film dost náročné, ale zpětně zábavné. Hned jedna z prvních – ti, kteří hráli zombie myslivce neboli zombivce, měli make-upem změněné obličeje k nepoznání, ohnilé, olezlé, slizké tváře. Protože v motorestu netekla teplá voda, rozhodli se neodličovat ve studené vodě, ale že raději odjedou z motorestu neodlíčeni a odstranění make-upu že proběhne samostatně doma. Hned první natáčecí den vzbudili zděšení v nic netušících občanech, když se hromadně vypravili povečeřet na blízkou benzínovou pumpu. Naráz vešlo minimálně sedm chlapů s ohnilými „ksichty“ v mysliveckých uniformách. Osádka pumpy ztuhla hrůzou a nevěděla, zda má začít křičet, nebo na nás zavolat policii, nakonec to vyřešili druhou variantou. Následně přijela policejní hlídka s hlášením, že se v Motorestu Zálesák poprali nějací strašliví chlapi. Po čase si na nás ale všichni zúčastnění zvykli a přišli jsme jim normální. Ovšem tuto „seznamovačku“ jsme i tak trumfli. Poslední natáčecí den. Celý film končí tím, že Dáda Patrasová přijíždí na tanku. V okamžiku, kdy vám před benzínovou pumpu přijede skutečný tank z druhé světové války a poručí si plnou nádrž nafty, tak si myslím, že to člověka docela dost překvapí, i když už je zvyklý na ledasco.
Kdybych měl zmínit nějaké situace z natáčení videoklipu, tak začnu skupinou Olympic, která je nejblíže. Protože jsme se snažili velkou většinu finančních prostředků od Supraphonu či firmy Bestia Petra Jandy dát přímo na klip jako takový, tak jsem se rozhodl ho natáčet ve svém vlastním bytě. Z natáčení klipu se už můj byt nikdy nevzpamatoval. Vypadal, jako by v něm vybuchla atomová puma. Každý ví, že když si pozve filmaře do bytu, obrátí mu ho vzhůru nohama, tak to prostě v naší branži chodí. Já jsem to vnímal jako určité pokání za to, že vždycky k někomu vpadnu a začnu mu soukromí různě měnit pod záminkou dosažení nejlepšího uměleckého výsledku. Na Olympiku jsem si totéž způsobil sám sobě. Šel jsem až tak daleko, že když bylo třeba vložit do klipu něco z retro vybavení (ten byt byl po rodičích a pamatoval rok 68), třeba koberec, který by přesně pasoval do období osmdesátek, tak jsem mu odpověděl, aby si zašel do mé pracovny a odřízli si tolik, kolik si určitý záběr právě žádá.
Z bytu jsem se za několik měsíců odstěhoval. Snad mne tato zkušenost naučila větší pokoře. Ale na to se musíte zeptat všech těch skvělých lidí ze Zlin Film Office a z radnice města Holešova, jestli jsem pokorným filmařem. Chci věřit, že duch hraběnky Barbory Wrbnové přijal natáčení videoklipu ALMANAC s radostí, že zámek Holešov bude mezinárodnímu publiku prezentován tak citlivě a zároveň velkolepě, jak si zaslouží.
Děkuji za rozhovor.
Jana Rohanová
Hodnocení článku: 
26.9.2017 12:52
