99. výročí vzniku Republiky československé – prvního samostatného státu Čechů a Slováků – jsme v Holešově oslavili kromě slavnostního kladení věnců den předem i uspořádáním velkého koncertu v rámci podzimního běhu festivalu Musica Holešov den poté, tedy v neděli 29. října. Ve velkém sále holešovského zámku vystoupila Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou mladého, ale již evropsky proslulého Roberta Jindry a především sopranistka Jana Šrejma Kačírková s koncertem „Kouzlo belcanta“. Belcanto – krásný zpěv - je typickým znakem zejména italské opery první poloviny 19. století, ve které vynikli tři skladatelé, přímí předchůdci Giuseppe Verdiho – Gioacchino Rossini, Vincenzo Bellini a Gaetano Donizzeti. A ze sopránových koloraturních árií těchto operních velikánů byl složen recitál skutečně „božské“ Jany Šrejmy Kačírkové. O uměleckém zážitku nejen milovníků opery, ale i těch, kteří se přišli podívat na koncert spíše ze společenských důvodů, svědčí skoro nekonečný potlesk ve stoje, kterým nadšení posluchači odměnili všechny vystupující. Poněkud hlouběji posazený soprán J.Š. Kačírkové překvapivě snadno, mistrovsky zvládal i ty nejtěžší záludnosti náročných koloratur. Barva jejího hlasu byla opravdu úžasná. Zpěvačce zjevně (jak odpovídají i její role v opeře Národního divadla Brno) absolutně vyhovují především i nejnáročnější Donizzetiho role a na nich byla šťastně postavena největší část jejího recitálu. Navíc je Donizzeti z celé trojice mistrů belcanta nejdramatičtější – a to byla opravdová „voda na mlýn“ dramaticky nesmírně nadané zpěvačce, která podala všechny árie s maximálním nasazením a velkým hereckým výkonem. Přitom je J.Š. Kačírková krásná žena, takže její vystoupení bylo po všech stránkách nádherným estetickým zážitkem.
Rovněž výkon olomoucké Moravské filharmonie byl v Holešově mimořádným zážitkem. V posledních letech máme relativně hodně možností poslouchat klasickou hudbu v provedení různých hudebních těles, ale nutno přiznat, že Moravská filharmonie je tělesem opravdu mistrovským. Orchestr zněl prostě nádherně – byla to skutečná bella musica, skvěle se vypořádal jak s něžnými tóny Belliniho, rafinovanou melodikou Rossiniho i s „přepychovými“, hřmějícími party Donizzetiho. Možná měl nádherný zážitek na svědomí i nově ve velkém sále zámku nainstalovaný systém na zlepšení akustiky (ostatně ten se pozitivně projevil i při úvodních projevech starosty města Holešova Rudolfa Seiferta i uměleckého vedoucího festivalu Musica Holešov Karla Košárka), ale nádheru hudby asi žádný systém nenahradí – prostě bylo to neskutečně krásné!
Občas se v našem městě projeví úvahy, zda pro nás není takový projekt, jakým je festival Musica Holešov, příliš drahý a příliš výlučný. Ono by se to na první pohled mohlo i zdát. Ale kritici (i když klasická hudba není zrovna šálek jejich kávy) by si měli, aby byli objektivní, občas na koncert tohoto festivalu zajít, tak jako autor této úvahy. Dramaturgie Karla Košárka je totiž mírně řečeno rafinovaná – nesnižuje se ke komerčním „flákotám“, ale současně ani nevytváří „ledový palác“ pro snobské obecenstvo. Kdo přijde na koncert festivalu Musica Holešov (tedy alespoň na tento státosváteční), zažije něco úžasného – doslova se dotkne hvězd, nebes v celé jejich nesmírné kráse. Zkuste to – a nebudete litovat.
Ale abychom splnili i kritickou linii úvahy – většina posluchačů krásného zpěvu a krásné hudby by se obvykle chtěla co nejvíce dozvědět o tom, co bude poslouchat. Bohužel programů bylo k dispozici opravdu málo (zdaleka se nedostalo na všechny) a i ten šťastlivec, který program získal, se v jeho programové části dočetl jen pořadí árií v podání Jany Šrejmy Kačírkové, program cudně zamlčel orchestrální skladby, kterými byly její árie logicky proloženy. A byla to škoda, protože se jednalo o předehry oper od oněch skladatelů belcanta, jejichž árie na recitálu zazněly. A některé z těchto předeher jsou vlastně z celých těch oper nejznámější (dynamická předehra k Rossiniho opeře Vilém Tell, která koncert zahajovala, je celosvětově slavným „šlágrem“, stejně tak předehra k opeře Hedvábný žebřík byla po století jedinou známou a hranou částí této opery), přitom Moravská filharmonie je zvládla mistrovsky, s nesmírnou dynamikou a rossiniovskou jiskřivostí! No škoda, chtělo to asi, pokud nebylo s filharmonií předem dohodnuto pořadí těchto orchestrálek, alespoň jednotlivé opusy uvést předem. Jinak ale – hvězdy zářily v křišťálové noci belcanta se vší svou nádherou!!!
Karel Bartošek
Hodnocení článku: 
30.10.2017
