logo Holešov Oficiální portál města
EN / DE

Obyvatelé města, kteří během 2. světové války sloužili u RAF

Karel Bednařík

karel-bednarik.jpg

Karel Bednařík se narodil 19. prosince 1920 v Holešově, U potoka č. 93 pokrývači Leopoldu Bednaříkovi a jeho ženě Marii, rozené Pospíšilové. Po vychození obecné a měšťanské školy v Holešově se začal učit klempířem u firmy Sobota, současně navštěvoval pokračovací kovodělnou školu, kterou ale pro nemoc nedokončil. Nastoupil do práce u firmy Buchinger, v roce 1939  krátce pracoval u firmy Thonet-Mundus v Holešově. Po okupaci Československa se z nouze přihlásil na práci do Německa a pracoval na stavbách v tehdejším východním Prusku v Konigsbergu. Na podzim se rozhodl, že odejde do zahraničního odboje a při návratu z dovolené 4. srpna 1939 vystoupil v Polsku z vlaku. Na bývalém československém konzulátu v Krakově se přihlásil do československé zahraniční armády. Po krátkém pobytu ve výcvikovém táboře v Bronovicích odjel na lodi Kostelholm do Francie. Musel podepsat pětiletý závazek do francouzské cizinecké legie a na konci srpna se nejdříve hlásil v jejím shromažďovacím táboře v Marseille a odtud odjel lodí do Sidi Bel-Abes u Oranu v Alžíru. Po přepadení Polska nacistickým Německem byl 23. září 1939 propuštěn z cizinecké legie a odplul zpět do Francie.

Ve výcvikovém táboře československé armády v Agde byl Karel Bednařík přidělen k 1. pěšímu pluku, u kterého absolvoval v poddůstojnické škole spojovací kurz. Po jeho ukončení byl přidělen k telegrafní rotě 2. pluku. Od 10. června 1940 byl s plukem nasazen při obranných bojích na řece Marně jako spojař štábu pluku. Po ústupových bojích se v přístavu Sete na jihu Francie nalodil na loď Rod el Farag a na ní odplul 28. června do Velké Británie.

Po vylodění v přístavu Liverpool se 21. září 1940 přihlásil do dobrovolnické zálohy britského královského letectva (RAF). Po tříměsíčním pozemním kurzu palubního telegrafisty zahájil letecký výcvik. Na konci prosince 1940 byl zařazen do výcviku palubního střelce a 14. května 1941 zahájil první operační turnus u 96. (britské) noční stíhací peruti na letounech  Defiant na funkci radiotelegrafista-palubní střelec. Od 14. září byl přeložen k 68. (britské) noční stíhací peruti, kde létal na letounech Beaufighter na funkci navigátor-palubní radarový operátor. V únoru 1943 ukončil první operační turnus a po dovolené působil u výcvikových perutí jako instruktor.

Od února 1944 zahájil svůj druhý operační turnus, opět u 68. perutě, která se v červnu 1944 přezbrojila na letouny Mosquito a zapojila se do ochrany vojsk při vyloďovací operaci ve Francii. Během druhého turnusu přežil Karel Bednařík dvě vážné havárie. Dne 20. dubna 1945 byla 68. peruť rozpuštěna a Karel Bednařík byl přeložen k čs. výcvikovému středisku (depod) v Cosfordu. Válku ukončil v britské hodnosti Warrant Officer a československé hodnosti rotmistr.

Do vlasti se Karel Bednařík vrátil 4. srpna 1945 na palubě letounu Liberator 311. bombardovací peruti. Dne 1. ledna byl povýšen do hodnosti podporučíka, to už ale byl rozhodnut z armády odejít. V březnu 1945 se vrátil do Holešova, kde pracoval jako vedoucí kina, později jako obchodní zástupce firmy Hubner. Po únoru 1948 byl vyhozen ze zaměstnání, rozhodl se proto emigrovat. V březnu 1948 se v holešovském farním kostele tajně oženil s Andělou Hejníkovou a vzápětí se společně vydali na cestu. Přechod státní hranice u Aše byl ale vyzrazen státní bezpečnosti a manželé Bednaříkovi byli zatčeni. Při zatýkání na hranici byl zastřelen holešovský kaplan P. Vojtěch Rygal z jejich skupiny.

Po několika měsících žalářování byli manželé Bednaříkovi propuštěni na amnestii. Po návratu do Holešova se formálně znovu sezdali. Později spolu vychovali tři děti. Karel Bednařík musel ale pracovat v dělnických profesích a do Anglie se za svými spolubojovníky mohl podívat až v roce 1981.

V roce 1991 byl Karel Bednařík rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Zemřel 26. února 2011 v nemocnici v Kroměříži.

Za svoji službu v britském královském letectvu obdržel 4x Čs. válečný kříž 1939, 3x čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem, čs. medaili Za zásluhy i. stupně, čs. vojenskou pamětní medailí „Za službu v československé armádě v zahraničí“ (se štítkem Francie a Velká Británie). Ve Velké Británii byl vyznamenán medailí The 1939–45 Star, Air Crew Europe Star, Atlantic Star a War Medal 1939-45.

Životní osudy Karla Bednaříka jsou podrobně popsány v knize „S andělem strážným na zemi i ve vzduchu“ od kolektivu autorů.

Josef Hrůza

hruza-josef.jpg

Josef Hrůza se narodil 20. března 1911 v obci Francova Lhota v tehdejším okrese Uherský Brod. Jeho matka Veronika Hrůzová se o něho nemohla sama starat, a proto ho dala na vychování opatrovníkům manželům Kadalovým v Holešově v ulici samostatnost č. 718 V letech 1917 až 1925 vychodil v Holešově obecnou a chlapeckou měšťanskou školu. Od svých šestnácti let pracoval jako dělník v továrně na ohýbaný nábytek Thonet-Mundus v Holešově. V letech 1933 až 1935 si odsloužil vojenskou prezenční službu u Hraničářského praporu 8 v Šahách na Slovensku.

V roce 1936 se Josef Hrůza rozhodl, že odejde bojovat na straně republikánské armády do Španělska. Po nevydaření první cestě do Španělska přes Německo se mu podařilo v lednu a únoru 1937 projít přes Rakousko a severní Itálii do francouzské Marseille. Odtud Josef Hrůza odcestoval do španělského města Albacete.  Byl přidělen k protiletadlové baterii s názvem Klement Gottwald, která byla vyzbrojena čtyřmi sovětskými protiletadlovými kanóny ráže 76 mm.  Josef Hrůza byl zařazen u baterie k optickému dálkoměru.

Dne 13. února 1937 se baterie přesunula na jaramskou frontu severně od Madridu a asi po 2 měsících začala bránit přímo Madrid. Později Jan Hrůza bojoval s baterií v provincií Aragón a u městoa Valenciie.

V říjnu 1938 nařídila španělská vláda, aby dobrovolníci opustili Španělsko. Josef Hrůza překročil hranice ze Španělska do Francie 9. února 1939. Po překročení francouzských hranic byl internován nejdříve v táboře Argeles-sur-Mer na pobřeží Středozemního moře a od května 1939 v koncentračním táboře Camp de Gurs. V polovině prosince probíhaly v táboře Gurs odvody do československé zahraniční armády a Josef Hrůza se u odvodní komise prezentoval 19. prosince 1939. Před Vánocemi přijel do výcvikového střediska ve městě Agde, kde byl přidělen k 1. pěšímu pluku, 11. rotě. Po přepadení Francie nacistickým Německem byl 1. pěší pluk ve dnech 5. až 11. června 1940 přesunut na frontu východně od Paříže. Po ústupových bojích se Josef Hrůza v přístavu Sete, kam dorazil 26. června, nalodil na egyptskou loď Rod el Farag a přes přístav v Gibraltaru doplul 12. července 1940 do přístavu Liverpool ve Velké Británii.

Po vylodění byli vojáci, včetně Josefa Hrůzy, přesunuti do stanového tábora v zámeckém parku v Cholmondeley v hrabství Cheschire. Zde se část vojáků odmítla podřídit československému velení a nechtěla dále sloužit v československé armádě v zahraničí. K této skupině se přidal i Josef Hrůza. Byla mu odňata vojenská hodnost a od 28. července byl internován v táboře v Oswetry. V říjnu probíhaly odvody britské armády do Pomocného vojenského ženijního sboru (Pioneer Corps) a Josef Hrůza se přihlásil do této jednotky 9. října 1940. Byl přidělen do 226. roty Pioneer Cops v Ilfrancombe v hrabství Devon a tato rota později pracovala při opevňovacích pracích převážně na letištích RAF.

Na Vánoce 1941 vyhlásil president Edvard Beneš abolici pro všechny vyloučené vojáky v Anglii. Josef Hrůza využil této možnosti a 1. ledna 1942 se prezentoval u Náhradního tělesa čs. armády v Leamington Spa. Dne 27. února byl přidělen k Výcvikovému středisku československého letectva v St. Athan, kde byl přijat do RAF Volunteer Reserve. Zpočátku vykonával ve středisku různé pomocné práce, později až do konce války měl na starost pozemní výcvik nováčků.

V roce 1943 se oženil s britskou státní příslušnicí, slečnou Joyce Goldsmit z Brightonu, se kterou měl syna. Do vlasti se vrátil i s rodinou 18. prosince 1945. Z armády byl propuštěn 4. června 1946. Manželka se synem se v únoru 1946 vrátila do Velké Británie a manželé se později rozvedli.

Po propuštění z armády pracoval Josef Hrůza jako dělník v Karlových Varech, od roku 1947 až do června 1948 byl národním správcem sodovkárny v Mariánských Lázních.  Po zrušení sodovkárny pracoval jako vrátný v hotelu Pacific a později jako lesní dělník v Mariánských Lázních. V roce 1950 byl přijat do Sboru národní bezpečnosti a sloužil na oddělení Veřejné bezpečnosti v Mariánských Lázních. Později byl přemístěn na okresní oddělení Veřejné bezpečnosti do Kroměříže a od roku 1954 do Holešova.

V roce 1951 se oženil s Jarmilou Rosmanitovou, se kterou společně vychovávali dvě děti. V Holešově bydleli na ulicí Nábřeží č. 790, později na sídlišti Ludvíka Mucalíka u letiště.

V roce 1966 odešel Josef Hrůza do starobního důchodu. V roce 1991 byl armádou rehabilitován a povýšen do hodnosti majora ve výslužbě. V roce 1996 mu bylo španělským parlamentem nabídnuto španělské státní občanství. Svůj nelehký život Josef Hrůza dožil v domově důchodců v Holešově. Zemřel 6. října 2001 v nemocnici v Kroměříži.

Za sviji činnost v československé zahraniční armádě byl Josef Hrůza vyznamenán v roce 1945 Československou medailí „Za zásluhy“ II. stupně a Československou vojenskou pamětní medailí „Za službu v československé armádě v zahraničí“ (se štítkem Francie a Velká Británie). Britové ocenili jeho službu v Pioneer Corps odznakem Good Conduct Badge.

Jaroslav Chmelík

j-chmelik-04.jpg

Jaroslav Chmelík se narodil 29. července 1921 v obci Rábí č. 109 v okrese Strakonice rolníku Josefu Chmelíkovi a jeho manželce Josefě, rozené Pechandové. Měl ještě tři starší bratry. Po vychození obecné školy začal chodit do reálného gymnázia v Sušici, které ale nedokončil. V roce 1936 byl přijat do Baťovy školy práce ve Zlíně. Během studia navštěvoval i plachtařský kurz u místní skupiny Masarykovy letecké ligy ve Zlíně. Po okupaci zbytku Československa a zahájení 2. světové války v září 1939 se rozhodl odejít do zahraničního odboje. Protože cesta přes Polsko už nebyla možná, rozhodl se pro cestu do Francie přes Balkán.

Dne 22. dubna 1940 nastoupil strastiplnou cestu přes Slovensko a Maďarko do Jugoslávie. Až 4. června na francouzském velvyslanectví v Bělehradě byl odveden do československé zahraniční armády. Tam také změnil cíl své cesty do Francouzy obsazené Sýrie, kam docestoval v polovině června. Po kapitulaci Francie se českoslovenští vojáci museli uchýlit pod ochranu britských jednotek v Palestině.

Po uznání československé vlády v exilu se začala v srpnu 1940 formovat československá pěší jednotka a 1. října 1940 byl založen Československá pěší prapor 11- východní, jehož příslušníkem se stal i Jaroslav Chmelík. Zprvu prapor vykonával strážní službu, poprvé byl nasazen do boje proti vichistickým Francouzům 6. července 1941 v Sýrii.

V říjnu 1941 byl prapor přesunut do obleženého přístavu Tobruk, kde se i Jaroslav Chmelík podílel na obranných bojích.

Dne 3. září 1942 si Jaroslav Chmelík podal přihlášku k letectvu. Po lékařských prohlídkách absolvoval plavbu okolo Afriky a dne 1. ledna 1943 připlul do přístavu Greenock ve Skotsku. Od března 1943 zahájil kurz letecké teorie na základně v Paingtonu  a v polovině května elementární letecký výcvik na dvoumístných letounech Tiger Moth. Od 1. července pokračoval Jaroslav Chmelík  v leteckém výcviku v Kanadě. Na letišti De Winton létal na letounech Cornell a Texan.

Od 10. dubna 1944 pokračoval ve výcviku opět v Anglii a po dokončení operačního výcviku na letounech Spitfire byl 6. listopadu přidělen k 310. (československé) peruti RAF k bojové činnosti. V té době 310. peruť prováděla především doprovod bombardérů při náletech nad Německem. Už 22. února 1945 musel Jaroslav Chmelík nouzově přistát do terénu v minovém poli na osvobozeném území v Holandsku po vysazení motoru na jeho Spitfiru. Poslední bojový let vykonal 13. dubna 1945.

Do vlasti se Jaroslav Chmelík vrátil v kabině Spitfiru 13. srpna 1945 po přistání na pražské Ruzyni.  Od října 1945 sloužil u Leteckého učiliště v Olomouci jako instruktor na letounech C-6 a C-2, od října 1947 pak u Cvičné letky v Praze-Kbelích. V prosinci 1947 odešel od armády a začal látat jako pilot u ČSA.

V lednu 1950 se Jaroslav Chmelík oženil se slečnou Zlatou Štěpánovou, se kterou později společně vychovali dva syny.

V září 1950 byl z politických důvodů Jaroslav Chmelík z Československých aerolinií vyhozen a odstěhoval se s manželkou a syny do Holešova. Pracoval v různých podnicích v Kroměříži a v Holešově převážně v dělnických profesích. Po politickém oteplení v Československu v 60. letech se Jaroslav Chmelík v roce 1966 vrátil k létání u ČSA, kde pracoval až do roku 1976, kdy odešel do důchodu. V roce 1991 byl občansky i služebně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě.  Zemřel 23. února 2002 v nemocnici ve Zlíně. 

Za svoji službu v britském královském letectvu obdržel Čs. válečný kříž 1939, čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem, čs. medaili Za zásluhy II. stupně, čs. vojenskou pamětní medailí „Za službu v československé armádě v zahraničí“ (se štítkem Střední východ a Velká Británie). Ve Velké Británii byl vyznamenán medailí  The Defence Medal, The 1939–45 Star, The Air Crew Europe Star, Africa Star a War Medal 1939-45.

Polská armáda mu udělila medaili Za účast v obranné válce 1939 a Kříž Polské ozbrojené síly 1939-45 se štítkem Tobruk. V roce 2001 byla Jaroslavu Chmelíkovi udělena Velká pečeť města Holešova.

V roce 2012 byla Jaroslavu Chmelíkovi odhalena pamětní deska v jeho rodné obci Rábí.

Životní osudy Jaroslava Chmelíka jsou podrobně popsány v knize „Jaroslav Chmelík-Z africké pouště nad Německo“ od kolektivu autorů.

Jan Haina

jan-haina.jpg

Jan Haina se narodil 2. května 1919 jako Jan Hein v rodině tiskárenského strojmistra Jana Heiny a jeho manželky Kamily Heinové, rozené Škubalové v Holešově, Palackého třída č. 513/26. Příjmení Hein si změnila rodina na Haina v roce 1945. Jeho otec by ve 30. letech místostarostou Holešova. Měl mladší sestru Kamilu, později provdanou Ševčíkovou.

Po vychození chlapecké obecné školy v Holešově od roku 1930 chodil do osmiletého reálného gymnázia v Holešově. Po okupaci zbytku Československa 15. března 1939 se rozhodl odejít do zahraničního odboje. Dne 19. června 1939 odmaturoval a už 1. července 1939 překročil nové hranice do Polska a 2. července se prezentoval na bývalém československém konzulátu v polském Krakově. Po několika dnech byl umístěn do blízkého tábora v Malých Bronovicích a odtud byl transportován do polského přístavu Gdyně, odkud 29. července 1939 odplul lodí Chrobry do Francie.

 Na základě závazku vstoupil Jan Haina do francouzské Cizinecké legie, ale do jejího výcvikového střediska v Marseille nenastoupil. Dne 2. ledna 1940 se hlásil ve výcvikovém táboře československé armády u města Agde na pobřeží Středozemního moře. Zařazen byl do 2. pěšího pluku, kde vykonával funkci účetního. Na jaře 1940 byl odeslán k 3. pěšímu pluku do poddůstojnické kulometné školy a poté se vrátil zpět ke 2. pěšímu pluku.

V červnu 1940 byl 2. pluk nasazen do ústupových bojů u města La Ferté-sous-Jouarre, na řece Marně. Jan Haina při ústupu od řeky Loiry ztratil kontakt se svojí rotou a s malou skupinou vojáků ustupoval do města Bordeaux. Po marném čekání na svůj pluk uprchl Jan Haina pěšky do Agde a po dvou dnech do Marseille. Poslední lodě ale z přístavu odpluly 27. června a to Jan Haina nestihl. Rozhodl se přejít přes Španělsko do Portugalska, odkud se chtěl přeplavit do Velké Británie. Po překročení francouzsko-španělských hranic byl ale s ostatními vojáky ze skupiny ve městě Figueras zajat a odeslán do koncentračního tábora Miranda de Ebro.

V koncentračním táboře Miranda de Ebro strávil Jan Haina v těžkých podmínkách více jak dva a půl roku. V  lednu 1943 se generál Franco rozhodl tábor zlikvidovat a internované vězně postupně propustil. Jan Haina byl propuštěn 15. března 1943 a přes Madrid odcestoval na britský Gibraltar. Odtud lodí Santa Rosa odplul začátkem června do Velké Británie..

Dne 17. června 1943 se hlásil u Náhradního tělesa čs. branné moci v Leamington Spa, kde byl přijat znovu do československé armády.

Dne 2. února 1944 byl Jan Haina odvelen  na základnu RAF v Cosfordu, kde absolvoval výcvik palubního radiotelegrafisty a pozemní výcvik palubního střelce. Od 16. července pak prochází leteckým výcvikem palubního střelce  na základně RAF v Castle Kennedy ve Skotsku na letounech Avro Anson a Vickers Wellington. Výcvik ukončil 9. září 1944. Od 26. listopadu 1944 je četař Jan Haina převelen k operačnímu výcviku k No. 111 Operational Training Unit v Nassau na Bahamských ostrovech, kde létal a cvičil se na funkci palubního radiotelegrafisty a palubního střelce na letounech B-25 Mitchell a B-24 Liberator. Operační výcvik ukončil 14. dubna 1945 a od 12. května 1945, tedy už po skončení války v Evropě, byl Jan Haina přidělen k 311. československé bombardovací peruti.

Četař Jan Haina se vrátil do vlasti na palubě Liberatoru v srpnu 1945. Až po návratu do vlasti se dověděl, že se jeho otec musel celou válku skrývat před zatčením a matka a sestra byly uvězněny v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova až do konce války. Naštěstí rodina válečné útrapy přežila.

 Od listopadu 1945 byl Jan Haina zařazen k Letecké dopravní skupině v Praze-Ruzyni jako palubní radiotelegrafista. Na začátku ledna 1946 podepsal závazek ke službě v československé armádě na šest let a 18. července 1946 se Jan Haina stal důstojníkem z povolání. V srpnu 1946 se oženil se slečnou V. Hruškovou a sloužil u Dopravního leteckého pluku v Praze–Kbelích na funkci palubního radiotelegrafisty a výpravčího důstojníka. V roce 1948 se mu narodil syn Jan. Po únoru 1948 je ale jako „zápaďák“ z politických důvodů hodnocen jako nevyhovující pro službu v armádě a 1. listopadu 1949 byl předčasně propuštěn z armády.

O dalších životních osudech Jana Hainy toho mnoho nevíme. Po propuštění z armády pracoval nějaký čas jako horník v uranových dolech v Příbrami. Později až do důchodu pracoval jako dělník v ČKD Praha. V polovině padesátých let se manželství rozpadlo a rodina s ním ztratila kontakt. V roce 1991 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě. Zemřel 10. dubna 1992 v Praze.

Jan Haina byl za službu v československé zahraniční armádě vyznamenán Československou vojenskou pamětní medailí „Za službu v československé armádě v zahraničí“ (se štítkem Francie a Velká Británie), Československou medailí „Za chrabrost před nepřítelem“ a Československou vojenskou medailí „Za zásluhy" I. stupně.

 

Robert Osenský

ossendorf-robert.jpg

Robert Osenský se narodil 29. července 1916 jako Robert Ossendorf ve Všerubech u Plzně v tehdejším okrese Stříbro četnickému strážmistru Viktoru Ossendorfovi a jeho manželce Martě. Měli spolu celkem pět dětí. Po smrti první manželky se Viktor Ossendorf znovu oženil s Emílií, rozenou Kroftovou a měli spolu nejmladší dceru Elišku. Po válce v roce 1945 přijala celá rodina příjmení Osenský.

 V roce 1929 se rodina přestěhovala do Holešova, kde Viktor Ossendorf sloužil jako velitel četnické stanice a Robert zde dokončil školní docházku. Poté vystudoval dva roky nižší průmyslové školy chemické a do roku 1936 pak pracoval v Olomouci jako drogista. V té době take začal létat v Hanáckém aeroklubu v Olomouci, později zahájil motorový výcvik v rámci akce “1000 pilotů republice”. V září roku 1936 nastoupil do Vojenského leteckého učiliště v Prostějově, které ukončill v červnu 1938. Po okupaci zbytku Československa 15. března 1939 se rozhodl odejít do zahraničí do odboje.

Nové hranice do Polska překročil Robert Osenský 15. června 1939 a po několika dnech se prezentoval na československém konzulátě v Krakově. Po krátkém čase byl přesunut do tábora v Malých Bronovicích a odtud na konci července odjel do polského přístavu Gdyně, odkud 29. července 1939 odplul lodí Chrobry do Francie.

V Paříži byl nucen podepsat závazek do Cizinecké legie, protože ale mezitím 1. září 1939 vypukla válka, prezentoval se Robert Osenský na začátku října u československé Letecké skupiny v Agde a odtud byl 17. října 1939 odvelen do pokračovací letecké školy v La Rochelle. Od 18. ledna  do 15. května 1940 se přeškoloval na francouzské bombardéry v Istres, škola  byla ale nucena se přesunout do Alžíru na leteckou základnu Tafaraoui u Oranu. Po pádu Francie byl Robert Osenský propuštěn ze služby u francouzského letectva, vlakem se přesunul do Casablanky, kde 29. června nastoupili na loď Gib-el-Dersa, a po přestupu v Gibraltaru na loď Neuralia, přistál 12. července 1940 v anglickém přístavu Liverpool.

Z přístavu Liverpool byl Robert Osenský přemístěn  na leteckou základnu RAF v Cosfordu, kde byl 26. července 1940 přijat do dobrovolnické zálohy RAF. Dne 26. října 1940 nastoupil nejdříve k výcvikovému křídlu v Babbacombe, kde absolvoval teoretickou výuku v leteckých pilotních odbornostech a dne 3. května 1941 zahájil elementární letecký výcvik u letecké výcvikové školy na základně RAF ve Watchfieldu. Od 19. července pokračoval ve výcviku na základně RAF v Hullavingtonu, kde létal nejprve na pokračovacích dvoumístných letounech Miles Master, později na jednomístných stíhacích Hurricane. Závěrečný bojový výcvik absolvoval od 21. října 1941 u operační výcvikové jednotky v Hawardenu na letounech Spitfire. Operační výcvik ukončil před Vánocemi 1941. Dne 6. ledna 1942 byl Robert Osenský převelen k 312. (československé) peruti RAF na základně Angle ve Wallesu. Dne 26. ledna 1942 nouzově přistál na mořské pláži v důsledku ztráty orientace a vyčerpání veškerého paliva. Při přistání se zranil. Na konci května 1943 dokončil Robert Ossendorf první operační turnus a od 2. června 1943 létal u britských výcvikových perutí s letouny určenými pro vlekání vlečných terčů při výcviku protiletadlového dělostřelectva. Od 1. února 1944 nastupuje opět k 312. peruti a zahájil svůj druhý operační turnus. Peruť se na jaře 1944 přezbrojila na stíhací bombardovací verzi letounu Spitfire a od jara 1944 se tak jejím hlavním cílem stávají letiště, nádraží a další důležité pozemní cíle v severní Francii.

Dne 21. května 1944 se Robert Osenský účastnil operace Ramrod 905 při útocích na cíle v severní Francii. V blízkosti přístavu Le Havre byl jeho Spitfire zasažen palbou ze země a musel nouzově přistát do terénu u městečka Laurenan. Ve stejný den a ve stejném prostoru byl sestřelen i Karel Valášek, který rovněž pocházel z Holešova. Robertu Osenskému se podařilo ukrýt u jedné francouzské rodiny. Během ukrývání se zapojil do ozbrojené akce francouzského hnutí odporu, při které byl zraněn. Do Velké Británie se vrátil na rybářském člunu na začátku července a 17. července se hlásil opět u československého střediska v Cosfordu. Po doléčení zranění byl od konce září do začátku prosince 1944 přidělen k britským perutím jako styčný důstojník. Od 8. prosince 1944 do konce války v Evropě 8. května 1945 opět létal u 312. perutě.

Do vlasti se Robert Osenský vrátil v kabině Spitfiru 312. perutě 13. srpna 1945. Od podzimu pak sloužil u 4. leteckého pluku v Českých Budějovicích, kde se i oženil se slečnou  Markétou Reinischovou. Na podzim 1946 se jim narodil syn Petr. V roce 1947 odešel z armády a létal u ČSA jako pilot. Po únoru 1948 v září 1948 odešel přes hranice do okupovaného Německa. Další informace o jeho osudu nejsou oficiálně známé. Podle nepotvrzených, ale hodnověrných informací po krátkém pobytu v uprchlickém táboře v Gmundu odešel do Velké Británie, kde vstoupil do britských tajných služeb a létal z britských základen v severním Německu nad Sovětský svaz, kde vysazoval agenty z paluby letounů Dakota. Zahynul 2. února 1955 na ostrově Sylt v severním Německu. Pochován je na vojenském hřbitově Ohlsdorf v Hamburku.

V roce 1991 byl Robert Osenský občansky a služebně rehabilitován a posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka.

Za službu v čs. letectvu v zahraničí byl Robert Osenský vyznamenán 3x Československým válečným křížem 1939, dvakrát Československou medailí „Za chrabrost před nepřítelem“, Československou vojenskou pamětní medailí „Za službu v československé armádě v zahraničí“ (se štítkem Francie a Velká Británie) a Československou vojenskou medailí „Za zásluhy" I. stupně. Informace o britských vyznamenáních, které určitě obdržel, se nedochovaly. Za účast ve francouzském hnutí odporu byl vyznamenán francouzským Croix de Guerre 1939-45.

Karel Valášek

valasek-karel.jpg

Karel Valášek se narodil 21. března 1917 v obci Všetuly č. 63, dnes součásti města Holešov. Jeho otec Josef Valášek pracoval jako kovář v cukrovaru ve Všetulích, matka Amálie jako dělnice v cukrovaru. Měl celkem šest sourozenců. V letech 1923 až 1928 chodil do obecní školy ve Všetulích. Od roku 1928 do roku 1931 pak navštěvoval měšťanskou školu chlapeckou v Holešově. V roce 1929 mu zemřel otec a matka s dětmi musela opustit služební byt v cukrovaru a přestěhovat se do podnájmu ve Všetulích č. 38. Po ukončení povinné školní docházky se nejdříve vyučil ve dvouleté Baťově škole mladých mužů a následně chodil dva roky do mistrovské strojní školy u firmy Baťa ve Zlíně. Od roku 1935 pracoval u firmy Baťa jako mechanik.

V roce 1937 absolvoval na letišti v Otrokovicích v Aeroklubu Masarykovy letecké ligy Zlín v rámci akce „1000 pilotů republice“ elementární pilotní výcvik na letounech Zlín Z-XII. Od 1. března 1939 nastoupil vojenskou prezenční službu krátce  u Leteckého pluku 5 v Brně, kde ale nelétal.

Po okupaci Československa se rozhodl uprchnout do zahraničí. Se svým kamarádem Pavlem Kocfeldou překročil 14. července 1939 nové hranice s Polskem u Bludovic a vzápětí se hlásil na československém konzulátu v polském Krakově. Po několika dnech byl umístěn do blízkého tábora v Malých Bronowicích a odtud byl transportován s dalšími uprchlými československými letci do polského přístavu Gdyně, odkud 29. července 1939 odplul lodí Chrobry do Francie. Karel Valášek, na rozdíl od většiny československých letců odjel do Paříže, kde byl v továrně na cigaretové papírky Zig-Zag ubytován až do přepadení Belgie a Holandska nacistickým Německem.

Už 13. května 1940 se hlásil ve výcvikovém táboře československé armády u města Agde na pobřeží Středozemního moře, kde byl zařazen do Letecké skupiny. 23. května přemístěn do doplňovacího střediska čs. letectva v Bordeaux Letecký výcvik ale opět nezahájil. Z města Bordeaux 19. června 1940 odplul na lodi Karanan k britským břehům.

Do britského přístavu Falmouth připlul Karel Valášek 21. června 1940 a po několika zastávkách ve shromažďovacích táborech dorazil v polovině července na leteckou základnu RAF v Cosfordu. Zde byl 25. července 1940 přijat do dobrovolnické zálohy. Dne 24. května zahájil elementární letecký výcvik u letecké výcvikové školy (3rd EFTS) na základně RAF ve Watchfieldu, kde létal na dvoumístných dvouplošnících Tiger Moth. Od července pokračoval ve výcviku na základně RAF (9th SFTS) v Hullavingtonu, nejprve na pokračovacích dvoumístných letounech Miles Master, později na jednomístných stíhacích Hurricane.  Závěrečný bojový výcvik absolvoval od 21. října u operační výcvikové jednotky (57th OTU) v Hawardenu na letounech Spitfire.  Dne 9. prosince 1941 se hlásil i se svým kamarádem Pavlem Kocfeldou u velitele 313. (československé) stíhací perutě.

První úspěch ve vzdušném boji Karel Valášek zaznamenal 6. července 1942, kdy spolu s Jiřím Kučerou zaútočili na německý bombardér Junkers Ju-88 a podařilo se jim jej poškodit.

Na začátku května 1943 dokončil Karel Valášek svůj první operační turnus, během kterého nalétal 200 operačních hodin a odešel k operační výcvikové peruti, kde létal jako instruktor na letounech Miles Master. Už v polovině listopadu 1943 se ale dobrovolně přihlásil k plnění dalšího operačního turnusu a byl přidělen tentokrát k 310. československé stíhací peruti RAF.

Dne 21. května 1944 se všechny československé perutě účastnily útočné operace s názvem Ramrod 905. V 10.40 skupina letounů, ve kterém byl i Karel Valášek, zaútočila na vlaky na nádraží ve městě Vire v severní Francii. Letoun Spitfire Karla Valáška byl při útoku zasažen střelbou německého protiletadlového kanonu do křídla. Pilot byl nucen nouzově přistát bez podvozku na pole u vesnice Balleroy nedaleko města Saint-Lo. Při této operaci byl ve stejném prostoru a ve stejné době sestřelen i pilot 312. perutě Robert Ossendorf, který rovněž pocházel z Holešova.

Karel Valášek nouzové přistání přežil a ihned se snažil ukrýt před pátrajícími německými vojáky. Pomocnou ruku mu naštěstí podali příslušníci francouzského odboje, kteří ho ukrývali celý měsíc před Gestapem. Původně chtěl Karel Valášek přejít přes Francii a Španělsko do Giblartaru, nakonec se ale rozhodl počkat na příchod fronty po invazi spojenců do Normandie. Dne 20. června v noci se pokusil projít přes frontu, byl ale zadržen německými vojáky a předán Gestapu. Po převozu do Paříže byl tvrdě vyslýchán, nevěřili mu, že je britský letec, protože byl zadržen v civilním oblečení a považovali ho za špiona. Za to mu hrozila smrt v koncentračním táboře. Po několika dnech byl převezen do vězení v Mainz (Mohuči) v Německu. Koncem srpna se skupina odsouzenců na smrt, ve které byl i Karel Valášek, šťastnou náhodou připletla na nádraží v Mainz ke skupině válečných zajatců a byla společně s nimi odeslána do tábora pro válečné zajatce ve Franfurtu nad Mohanem. V září 1944 byl Karel Valášek přemístěn do tábora v Bankau (dnešní Bakow v Polsku). Když se v lednu 1945 k táboru přiblížila Rudá armáda, byli všichni zajatci pěšky přesunuti přes Sagan do tábora v Luckenwalde jižně od Berlína. Pochod se v mnohém podobal pochodu smrti a mnoho zajatců při něm zahynulo. Karel Valášek naštěstí strastiplný pochod přežil.

Koncem dubna 1945 se Karlu Valáškovi podařilo z tábora uprchnout. Před útěkem ještě získal z táborové kanceláře své dokumenty o zajetí. S jedním britským zajatcem přešli přes frontu k americké armádě a ta je po nezbytném ošetření přesunula na letiště do Halle u Lipska a odtud letecky přes Brusel a Lille do Anglie.

Až po příjezdu do Anglie se Karel Valášek dověděl, že se mu narodil syn. Oženil se už v roce 1941 a vzal si za manželku Angličanku Joan Person z Wolverhamptonu v hrabství West Midlands. Do Československa se vrátil i s manželkou a synem Antonínem 15. května 1946. Doufal, že se mu podaří získat zaměstnání u Leteckého dopravního oddělení firmy Baťa ve Zlíně. Tento plán ale nevyšel a tak se vrátil do Anglie. Od roku 1947 žil s rodinou ve Wolverhamptonu. Pořídil si časem opravnu automobilů a autosalon. Později provozoval několik čerpacích stanic. Pravděpodobně v roce 1965 se nakrátko podíval do Československa, když byl na pohřbu své matky. Tehdy se nakrátko setkal tajně i se svým kamarádem Pavlem Kocfeldou, který v té době sloužil v Československé lidové armádě.

Manžele Valáškovy postihla v životě velká osobní tragédie. Jejich první dceruška zemřela za války už ve věku tří měsíců. Syn Antonín zahynul ve svých sedmnácti letech po nehodě v otcově autodílně. Nejmladší syn Petr zemřel v roce 1991. V roce 1991 se dočkal Karel Valášek i své služební a občanské rehabilitace. Navštívil se skupinou svých spolubojovníků s Anglie Prahu, kde byl na ministerstvu obrany povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.

Karel Valášek zemřel 19. srpna 2009 ve Wolverhamptonu ve věku 92 let. Pohřeb s vojenskými poctami se konal 15. září v kostele sv. Michaela a všech andělů a jeho popel byl uložen 6. listopadu 2009 na hřbitově ve Wolverhamptonu vedle hrobu jeho syna Petra.

Karel Valášek během války nalétal více jak 700 letových hodin, z toho asi 350 operačních. Byl vyznamenán třikrát Československým válečným křížem 1939, dvakrát Československou medailí „Za chrabrost před nepřítelem“, Československou vojenskou pamětní medailí „Za službu v československé armádě v zahraničí“ (se štítkem Francie a Velká Británie) a Československou vojenskou medailí „Za zásluhy" I. stupně. Britové jeho boj ocenili medailí  The 1939–45 Star, Air Crew Europe Star, Atlantic Star a War Medal 1939-45.

 

Hodnocení článku: rating starrating starrating starrating starrating star