Rozhovor s Irenou Železnou, Knihovnicí Zlínského kraje roku 2024

Paní Ireně Železné se dostalo významné pocty. Za dlouholeté vedení Městské knihovny v Holešově, realizaci mnoha úspěšných projektů, organizaci celé řady aktivit pro veřejnost a podíl na kulturním životě města převzala začátkem října z rukou hejtmana Radima Holiše ocenění Knihovnice Zlínského kraje roku 2024. Paní Ireně srdečně gratulujeme…

 

Jak se vám slavnostní akt líbil?

Z každé oficiální akce jsem trochu nervózní a vždycky mám trému, ale nakonec to bylo moc příjemné a hezky připravené. Budu mít milé vzpomínky.

 

Jaké byly reakce okolí?

Velmi srdečné. Překvapilo mě a potěšilo zároveň, že všichni, kteří mi psali a gratulovali, to ocenění považují za zasloužené, čímž se ovšem nechci nijak chlubit. Všem moc děkuji.

 

A co doma?

Myslím, že jsou také nadšení, hlavně vnučka se hned ptala, kdy to půjdeme oslavit… To byla její první otázka.

 

Vnučce Haničce je deset let a vnukovi Vojtovi osm. To jsou vaši parťáci, že?

Ano, jsou. Parťáci, hasiči, fotbalisti. Moje radost.

 

Jednou jste se zmínila, že jste k výchově svých dvou dcer přistupovala velmi zásadově. Jaká

jste babička?

Určitě ne přísná. Vnoučata jsou zlatíčka a já si je užívám, i když dcera moji benevolenci často komentuje slovy ´to by nám neprošlo´…

 

Jak se vám to poslouchá?

Vždycky jí odpovím, že ta moje přísnost byla určitě k něčemu dobrá. Obě dcery našly v životě uplatnění a vlastně i postoj. Prostě si myslím, že k něčemu to bylo…

 

Vaše dcery ale nejsou knihovnice po mamince, že?

Nejsou. Starší Martina vystudovala přírodovědeckou fakultu v Praze a řídí Základní školu v Tlumačově. Mladší Markéta vystudovala právnickou fakultu v Praze a pracuje na Justiční akademii v Kroměříži. Martina nicméně s prací knihovníka přece jen něco společného má. Jako dobrovolnice dlouhodobě vede Obecní knihovnu v Rymicích, která v roce 2018 získala titul Knihovna roku Zlínského kraje.

 

 

Vy sama jste nejprve odmaturovala na holešovském gymnáziu a teprve pak jste šla studovat střední knihovnickou školu. Gymnázium byl omyl?

Gympl byl omyl v tom smyslu, že tehdy fungovala jen přírodovědná větev. Předměty jako matematika, chemie nebo fyzika mi nikdy nebyly blízké, takže jsem se po maturitě rozhodla pro nadstavbové studium knihovnictví v Praze. Ale už během studia gymnázia jsem chodila brigádničit do holešovské knihovny, lásku ke knížkám jsem měla po stařence vždycky.

 

Do holešovské knihovny jste po studiích nastoupila v roce 1982, tedy ještě na zámek. V roce  1995 se knihovna přestěhovala na náměstí do Kneislovy vily. Ani zámek tehdy, ani vila nyní nejsou pro knihovnickou práci ideální. Jak jste ty prostory vnímala?

Zámecké prostory v té době nebyly špatné. Bylo to tam příjemné, ale ve chvíli, kdy zámkem začali procházet zájemci o koupi, se stal celý komplex nějak nehostinným. Bylo nám jasné, že se musí opravit, potýkaly jsme se s nedostatečným osvětlením, zimou, v kanceláři nás sedělo šest... Zámek zkrátka spěl k nutné rekonstrukci a dožíval. Život už v něm nefungoval jako dříve. Takže když v nedávné minulosti začaly zaznívat názory, že by se knihovna mohla zase vrátit na zámek, věděla jsem, co to obnáší a že to pro nás není nejlepší perspektiva.

 

Kneislova vila už ale také není ideální prostor pro městskou knihovnu…

Tehdy pro nás byla mnohem lepším řešením než zámek. Za prvé stála a stojí na náměstí a za druhé nabízela lepší podmínky pro práci. Bohužel naše knihovna má obrovské množství svazků, je pátou největší knihovnou v kraji a potřebuje dvakrát větší prostory. Staráme se totiž také o muzejní knihovnu a Očadlíkovu knihovnu, což čítá asi třicet tisíc svazků. Tedy je jasné, že tyto prostory už nemohou vyhovovat ani odpovídat současným knihovnickým trendům, i když technicky je naše knihovna vybavena výborně.

 

Město Holešov plánuje knihovnu přestěhovat do budovy kina, která se bude rekonstruovat. Těšíte se?

Jsem moc ráda, že se konečně dělají konkrétní kroky a že před sebou máme vizi konkrétní nové knihovny. A teď mluvím i za své kolegyně. Autorem návrhu je architekt Karel Bidlo, který se knihovnám věnuje. Jeho návrh vypadá skvěle a moc se nám líbí. Velkým přínosem je také to, že budeme opět v centru města, vlastně na náměstí, v místě spojeném se Smetanovými sady, v ideálním místě pro veřejnost i pro děti. Je to pro nás ohromně motivující a všechny jsme moc rády, že vedení města situaci konečně řeší, protože stávající budova knihovny je v havarijním stavu. Další věc, která mě těší a která je pro mě velmi důležitá, je podpora zastupitelů. Když zastupitelstvo projednávalo návrh rekonstrukce budovy kina, potažmo budoucího místa pro knihovnu, byli všichni zastupitelé jednohlasně pro.

 

Jaké jsou tedy současné moderní trendy v knihovnictví?

Není to jen o servisu pro čtenáře, protože ten máme již nyní a myslím tím knihovní systém, on-line katalog, bibliobox a výdejní box, který je před instalací. Nám chybí místo setkávání, opravdové komunitní centrum. Potřebujeme knihovnu, která nevypadá jako sklad, ale jako příjemné místo, kde se lidé potkají, přečtou si noviny, dají si kávu, přijdou na besedu, na přednášku, na koncert. Přesně toto mají dnešní knihovny představovat.

 

To jsme se hezky dostaly k vašemu oblíbenému tématu a tím jsou kavárny. O vás se ví, že je máte moc ráda.

Kavárny mám velice ráda. Často jezdím na zájezdy a ať jedu s kýmkoli a kamkoli, káva a dort musí být. Když jedeme s Vlastivědným kroužkem, dopředu musí být vytipována kavárna pro naši kavárenskou sekci, jak nám říkají. My nepotřebujeme obědvat, ala kavárna být musí.

 

Který dortík máte nejraději?

V poslední době jsem měla několikrát štěstí navštívit Kostelec nad Orlicí a v tamní Toniově zámecké kavárně mají limetkový cheesecake a ten je prostě nejlepší. Mimochodem, v Kostelci jsem zažila také dvě prohlídky s Františkem Kinským, čímž jsem si splnila obrovský sen.

 

Vraťme se prosím ještě k vaší babičce, velké čtenářce. Máte nějakou konkrétní vzpomínku na ni a nějakou knihu?

Spíše na stařečka. Vzpomínám si, že jsem si z rymické knihovny domů přinesla Švejka a stařeček mi ho zabavil se slovy ´to ještě není čtení pro tebe´ a četl ho sám. To jsem mohla chodit do třetí nebo do čtvrté třídy a prostě jsem to v knihovně brala tak, jak tam ty knížky ležely... Stařenku jsem měla moc ráda. Oba pracovali v zemědělství, stařenka patřila k lidem, kteří po večerech četli jednu knihu za druhou.

 

Máte svého knižního hrdinu nebo titul?

Moc ráda jsem četla Babičku, opakovaně Dítě divočiny, Neználka, Káju Maříka a Gabru a Málinku, hlavně ty první díly… Těch knih bylo opravdu spousta a zrovna mě nenapadá, koho jsem upozadila nebo kdo hrál v mém životě významnou roli. Ale musím říci, že mám ráda reálné příběhy, které píše třeba Alena Mornštajnová, se kterou jsme teď měli besedu, nebo Tereza Boučková a Petra Soukupová. Baví mě příběhy, které se mohou stát komukoliv z nás. Například teď jsem dočetla nádhernou knihu Vyměnit vodu květinám.

 

Gabra a Málinka je hodně specifický literární jazyk, pro dnešní děti možná až k nepochopení. Jak se změnili čtenáři za dobu vaší knihovnické kariéry?

Nemohu říci, že by se čtenáři změnili. Samozřejmě mají zájem o nejnovější literaturu. Za mě se stály fronty na knížky od Švejdy nebo Párala, ale ty už dnes lidem nic neříkají. Jsou to knížky, které v regálech leží a nikdo si je nepůjčí. Doba není lehká a mě překvapuje, jak rádi si čtenáři půjčují detektivky a kriminálky, drsnou a temnou literaturu, i z naší historie. Možná si rádi přečtou, že je na tom někdo hůř… Hodně se čtou také memoáry a biografie.

 

Tedy z vývoje literárních trendů a zájmu čtenářů o literaturu jako knihovnice zklamaná nejste?

Ne, to určitě ne. Jsem ráda za každého čtenáře a jsem tolerantní k tomu, co si kdo vybere. Je to stejné jako v kultuře. Když se mi líbí tato hudba, chodím na tyto koncerty. Žádné zklamání nepociťuji, naopak. Vemte si, co způsobil Harry Potter nebo Jurský park s dětmi – velký návrat ke čtení. Prostě úžasné. Děti, které by jinak neměly o knihy zájem, dinosauři přivedli do knihoven. A vlastně to přetrvává. Za každou takovou knihu můžeme být rádi.

 

Empatie je tedy pro knihovníka docela důležitá vlastnost, že?

Určitě, knihovnu dělá knihovník. Na tom se s kolegyněmi tady u nás nebo i v kroměřížské knihovně vždycky shodneme. Vztah mezi knihovníkem a čtenářem je klíčový. Pokud je knihovník pro svou práci zapálený, má rád knihy, čtenáře a je kreativní, pak knihovna vypadá zcela jinak, než když ten zápal pro věc chybí. V tomto směru jsem měla vždycky štěstí. Mám skvělé kolegyně, má práce je mi koníčkem a baví mě pořád stejně, jako když jsem začínala.

 

Text a foto Dana Podhajská

Na snímcích je Irenka Železná při práci pro knihovnu, mezi kyticemi květin, které začátkem října dostala za ocenění a mezi svými kolegy z Městského kulturního střediska Holešov. 

vc

irena_zelezn_a.jpg (JPG 810x1080px )dsc_7152.JPG (JPG 1616x1080px )dsc_6534.JPG (JPG 1616x1080px )valtice.jpg (JPG 1440x1080px )dsc_7290.JPG (JPG 1616x1080px )


Autor: Dana Podhajská, 23.10.2024