Holešovské klavíry ladí už padesát let

 Cyril Černý jezdí do Holešova ladit klavíry už padesát let. Jeden ze dvou zámeckých nástrojů dokonce sám sehnal. Dá se tedy říci, že „své“ nástroje zná jako vlastní boty. Ladí je totiž před každým koncertem a zvlášť teď v době covidové, kdy se na ně nehraje, to není snadná práce. Co tedy předchází zámeckým klavírním koncertům?

 

„Ladění klavíru drží jen třením kolíku ve dřevě, je to stejné jako u houslí, ovšem se značným rozdílem v tahu. Tah u houslí je padesát kilo, tan u klavíru čtrnáct tun,“ vysvětluje s úsměvem Cyril Černý.

Sedí za klavírem v holešovské sala terreně a se stoickým klidem dál vkládá klínek mezi jednotlivé struny. Ladící klikou hledá dokonalý tón… Aby to dokázal, musí mít perfektní hudební sluch a perfekně ovládat laděný nástroj.

„Posledních patnáct dvacet let už si pomáhám ladičkou, protože dokáže rozeznat velmi vysoké frekvence tónů. Současní klaviristé mají nároky vyladit nástroj na čtyři sta čtyřicet hertzů. Před tím jsem ale všechno dělal jen poslechem,“ dodává a zavzpomíná na klavíristiku Valentinu Kameníkovou, která po něm žádala ladit klavír třikrát denně – před zkouškou, před generálkou a před koncertem.

Tento hudební nástroj o váze tři sta až šest set kilo totiž ovlivňuje mnoho faktorů. Laická veřejnost si to neuvědomuje, ale pro jeho vyladění je směrodatné, jak se klavír povedl, v jakém prostředí stojí a například i to, jakým teplotním výkyvům je vystavený. A samozřejmě ta nejdůležitejší věc - zkušené ruce a sluch ladiče, který musí nástroj skvěle ovládat a před každým koncertem takzvaně projet ve všech režimech.

 

Život Cyrila Černého provází hudba od narození, ba co víc zformovala jej. Tento ladič hudebních nástrojů pochází z Olomouce, z vyznamné hudební rodiny. Jeho otec taktéž Cyril založil Moravskou filharmonii Olomouc, jeden z nejstarších symfonických orchestrů v České republice a půobil také ve vedení konzervatoře. Cyril Černý vzpomíná, že se doma hrálo pořád. Když tatínek neučil ve škole, učil doma, ale jej jako chlapce klavír nebavil. Rozhodl se pro vlastní cestu a když se řízením osudu po gymnáziu nedostal na vysněný vysokoškolný obor, rozhodl se pro studium oboru mechanik klávesových nástrojů v Jiříkově. A to bylo to pravé: „Chytlo mě to a jsem tomu rád. Každý den jsem někde jinde, popovídám si s lidmi, každý den s někým jiným….“.

 

Dana Podhajská

foto Dana Podhajská