Odkaz na informace o svatém Janu Sarkandrovi na stránky holešovské farnosti
Moravský svatý, jehož život, kněžské působení a mučednická smrt jsou svázány s Holešovem.
Narodil se ve slezském (nyní polském) Skočově (Skoczów) v roce 1576. Jako mimořádně nadaný student teologie se připravoval na kněžskou dráhu v Olomouci, Praze a Štýrském Hradci, kde získal doktorát teologie.
Po působení na několika farnostech (Uničov, Charváty, Zdounky, Boskovice) byl povolán v roce 1616 holešovským pánem Ladislavem Popelem mladším z Lobkovic do Holešova. Zde probíhala od roku 1615 Lobkovicem nařízená rekatolizace převážně luteránského a českobratrského obyvatelstva a Jan Sarkander měl spolu s jezuity, které holešovský pán do města rovněž povolal, jako zapálený a mimořádně schopný kněz pomoci v této činnosti. Byl ustanoven holešovským farářem a uveden na faru, která se tehdy nacházela na stejném místě jako nyní (Nám. Dr.E.Beneše č.p. 40). Jezuité, kteří do té doby na faře seděli, se přesunuli do areálu bývalého bratrského sboru ke kostelu sv. Anny (Nám. Sv. Anny č.p. 180).
Přes ochranu holešovského pána byl Jan Sarkander vystaven útokům sousedních nekatolických šlechticů, do velkých sporů se dostal hlavně s majitelem panství Bystřice pod Hostýnem Václavem Bítovským z Bítova. Po propuknutí stavovského povstání na Moravě byl holešovský pán, do té doby zemský moravský hejtman, sesazen a internován v Brně a noví moravští nekatoličtí představitelé zaměřili svou pozornost mimo jiné i na Jana Sarkandra, který byl Lobkovicovým osobním zpovědníkem.
Sarkander se oprávněně cítil v Holešově ohrožen a jeho přátelé mu poradili, aby z Moravy, než se situace uklidní, odešel. Vydal se tedy na jaře 1619 na pouť do kláštera Jasná Hora v Čenstochové v polském Slezsku a odtud do Krakova. V listopadu 1619 se však do Holešova vrátil. Ve stejné době probíhalo jednání mezi zástupci rakouského císaře, vedenými pasovským biskupem a polským králem, o vojenské pomoci proti povstalým nekatolickým stavům. Do Polska odjelo poselstvo, vedené hrabětem Michalem z Althanu, do jehož činnosti ale nebyl Jan Sarkander nijak zapleten, jak se podařilo prokázat nedávnými výzkumy. V únoru 1620 skutečně na Moravu vtrhlo polské kozácké vojsko, tzv. Lisovčíci. Ti při svém postupu dobývali a vypalovali řadu moravských měst a vsí.
Dne 5. února vypálili Bystřici pod Hostýnem a 6. února ráno se ocitli před Holešovem. Tehdy jim vyšel vstříc Jan Sarkander s monstrancí a věřícími, ke kterým se přidal i zámecký kaplan Samuel Tuček. Lisovčíci se před Nejsvětější svátostí poklonili, společně zazpívali několik mariánských písní a Holešovu se vyhnuli. Tentýž den pak udeřili na Kvasice a Napajedla. Holešov byl sice zachráněn, ale tento čin se místo vděčnosti stal důvodem k podezření moravského zemského direktoria, že jeho ušetření je odměnou Ladislavu Popelu z Lobkovic a Janu Sarkandrovi za sjednání polského útoku na Moravu, což nebyla pravda.
Nejvyšší moravský sudí Václav Bítovský z Bítova pozval do Brna k soudu všechny kněze z okolí Holešova, včetně Jana Sarkandra, který vytušil, že se jedná hlavně o něho, a rozhodl se jinak. Nejprve se skrýval v Holešově a pak odešel do Tovačova, který patřil manželce Lobkovice. Nakonec byl vypátrán, zajat a odvezen do Olomouce.
V Olomouci byl mezi 13. a 18. únorem 1620 vyslýchán soudním tribunálem celkem čtyřikrát. Výslechy se konaly v městském vězení (na místě dnešní Sarkandrovy kaple na rohu ulic Mahlerovy a Na Hradě). Byl podroben třikrát tortuře (tj. útrpnému právu) a dotazován na svůj podíl při pozvání polského vojska do země, na jednání, které měl vést v Polsku a na věci, které mu svěřil Ladislav z Lobkovic při zpovědi. Jan Sarkander odmítl všechna obvinění a jako kněz odepřel prozradit zpovědní tajemství.
Při posledním výslechu nařídili opilí soudcové přivázat Jana na skřipec (dodnes dochovaný v kapli) a pálit ho svícemi na bocích, aby prozradil zpovědní tajemství. Mučení trvalo asi tři hodiny a Jan při něm neustále vzýval Ježíše, Pannu Marii a sv. Annu. Po mučení měl boky tak spálené, že mu byly vidět vnitřnosti. Následující čtyři týdny strávil ve vězení a navzdory všem nepřestávajícím bolestem nezapomínal na modlitbu breviáře. Listy musel obracet vlastním jazykem, protože ruce a prsty měl znehybněné mučením. Jan Sarkander zemřel po nesmírném utrpení jako morální vítěz 17. března 1620 ve věku 43 let.
Zpráva o jeho hrozné smrti se rozšířila po celé zemi. Věřící lid ho začal uctívat jako mučedníka za víru a věrnost zpovědnímu tajemství. Vzývali ho také jako nebeského ochránce a to nejen na Moravě, ale i v Polsku a v Čechách. Oblíbenost a úcta byla dokazována řadou literárních děl, četnými sochami či vyobrazeními a v neposlední řadě se jeho příjmení objevovalo často jako křestní či biřmovací jméno.
Beatifikace, při níž 6. května 1860 papež Pius IX. prohlásil Jana Sarkandra za blahoslaveného, proběhla v Římě. Svatý otec Jan Pavel II. jej potom svatořečil 21. května 1995 v Olomouci.
Text: Mgr. Radka Procházková
